Malajsie

Je 30. prosince a já se po měsíci nomádění na Bali a po doslova prosraných Vánocích ocitám v Malajsii na Penangském letišti. Sedám si vyhladovělej do KFCčka a u smaženýho kuřete, který není úplně stejný jako doma, ale docela podobný, přemýšlím, jestli proseru i Silvestra. Abych to vysvětlil - na Bali jsem prostě ke konci chytnul fakt solidní otravu jídlem. A proč o tom přemýšlím? Nemám teď nic lepšího na práci. Čekám totiž, až přistane Alžbětčino letadlo a odstartuje se tak naše 14 denní dobrodružství začínající tady na Penangu a končící dole v Singapuru. 

Než Alžbětky letadlo přiletí, pojďme si povědět proč zrovna Malajsie. To bylo tak - já jsem chtěl do Barmy, páč všichni říkaj, jak není turistická (ale podle mě protože to všichni říkaj už tolik let, tak bude kurva turistická). Alžbětka je ale slečinka a říkala, že Barma je fujky fujky špinavá a že tam jako ne. Že prej Malajsie. Já měl shodou náhod Malajsii taky na bucket listu, protože jsem věřil, že ta opravdu nebude zas tolik turistická, páč o ni nikdo nepíše ani nepřednáší. Možná protože tam je hovno, ale to jsme právě chtěli zjistit. Takže proto Malajsie. 

No a už je tu. Šťastně se shledáváme a jdeme si pro auto. Jo, je to tak - pro auto. Vždycky když někdo řekl auto ve spojitosti s JV Asií, říkal jsem - ty vole, auto?! Tady jsi v Asii, tady se jezdí na motorce! Nicméně podle googlu opravdu jezdit po Malajsii v autě není zas tak blbej nápad, tak jsem se teda nechal přesvědčit. Poprvý řídím auto vlevo a poprvý automat, ale za chvíli v tom plavu jak ryba v akvárku. Směrujeme si to do našeho AirBnbíčka v Batu Ferringhi. Je tu taková velká pláž a všude jezděj skůtry a čluny, což je dost otrava, páč to dělá kravál. Takže první nasi goreng (večeře) a spát, zítra jdeme na výlet. 

Želvy a velbloud na Penangu

 Na Silvestra jsme si dali trek v Penang National Park na Kerachut beach. Tam jsme nafotili nějaký fotečky na naše Tinder profily a prohlédli si želvičky v chovné stanici. Pak jsme si povzdechli, že na sousední Turtle beach nemůžem, páč je cesta prý zavřená a vyrazili zpátky. Bylo dusno a vedro, takže jsme došli zpátky pěkně vyřízený. Tak jsme se ještě zastavili na menší plážičce a trochu se porachtali. Ono teda ta voda byla tak teplá, že člověka moc neochladí. 

 No a pak najednou začíná slunko zapadat a člověk by si řekl, že jestli se má do půlnoci stihnout trochu připít, tak aby pomalu začal, že jo. A pak jsem si vzpomněl, proč jsme tehdá Vánoce chtěli trávit na Langkawi a ne na Penangu. Protože všude v Malajsii kromě Langkawi není chlast skoro k sehnání a když už je, tak je pekelně drahej. No prostě jako typickej Čecháček Silvestra v Malajsii fakt trávit nechceš. Ale co už když už jsi tady? Vytáhneš šrajtofli a koupíš si třetinku piva za 9 RM (cca 50 kč).

No a tak si jdu s tím pivem po ulici a nějakej týpek na mě česky: "ty vole, tebe znám". To takhle na nějakym ostrůvku v Asii prostě potkáš týpka, se kterým jsi před nějakou dobou pracoval, protože svět je malej (zdravim Vojto!).

I přes počáteční trable s pivem má Silvestr na pláži nakonec svý kouzlo. Jedinej ohňostroj široko daleko a zrovna přímo u nás. A na závěř přišel i velbloud. Wow! Happy new year, life is a beach!

Cameron Highlands aneb Šumava po Malajsku

Kocovina ráno není a tak po snídani po lokálsku (ryba s rýží) vyrážíme naší károu do Cameron Highlands, což jak se později ukáže, je taková místní Šumava - je to tam kopcovitý a pořád tam prší. Největším dobrodružstvím dne je dostat se na večeři. Představte si tu situaci. Sedíte v autě, který je zaparkovaný přes ulici od indický restaurace a fakt hodně prší a vy nechcete zmoknout. Čekáte až se déšť trochu uklidní, v tu chvíli vybíháte z auta a jste v Alláhových rukou - pustí to do vás než doběhnete? Nepustil, byl hodnej.

V indický restauraci potkáváme český pár, tak si vyměníme pár rad do malajsijského života. Vůbec jsem překvapenej, kolik Čechů v Malajsii potkáváme. Po jídle je shodou náhod i po dešti, tak se vydáváme na obhlídku vodopádu, kde začíná jeden z mnoha treků. Je svěží vzduch, slunce akorát zapadá a nikde nikdo. Místo, který bych za normálních okolností nejspíš prošel bez většího povšimnutí, má pro mě najednou parádní atmosféru. Přesně pro tyhle momenty vyrážím na cesty.  

 Další den, to vám povídám, ten byl nabitej. Ráno jsme vyrazili na krátkej trek džunglí na nějakej kopec. Na vrcholu na nás čekal majestátní sloup od elektrickýho vedení. Pak jsme vyrazili na čajový plantáže. A pak ještě na jedny, páč ty první měly zavřenou továrnu. Zúčastnili jsme se 5 minutové exkurze do továrny, což pro mě byla délka tak akorát a navíc jsem se dozvěděl spoustu zajímavých věcí, hned je vám všechny řeknu:

• Černý, zelený i bílý čaj pochází ze stejné rostliny. Liší se procesem zpracování.
  
• Čajovník může dorůst výšky několika metrů, ale nedovolí mu to, protože pak má lepší lístky a líp se češe.
  
• Čajovník se dožívá věku přes sto let.
  

Na západ slunce jsme se pak pokusili o výjezd (nikoliv výstup) na nejvyšší horu oblasti. Silnice však s přibývající nadmořskou výškou byla horší a horší a tak nebylo zbytí. Jako už tolikrát ve svém životě jsem se musel smířit s tím, že tahle hora mi dnes není souzena a auto otočit. Stejně byla mlha a nahoře by nebylo nic vidět, říkám si, abych kompenzoval zklamání. Příště se vrátíme s větším autem!

Po cestě zpátky Alžbětka ještě způsobila na úzké horské silničce dopravní kolaps, protože se vyhýbala autům vpravo místo vlevo. Když se nás řidič z vedlejšího auta ptal "What are you doing?", prostě jsem mlčel, přišlo mi, že argument, že doma jezdíme vpravo, asi nebude na místě. 

V džungli jsme fakt lucky

Naší další destinací je deštný prales Taman Negara. Nepříjemný zjištění hned po příjezdu je to, že v celý oblasti není žádný ATMko a my jsme skoro cashless. Nicméně - odložený problém, vyřešený problém.

Na večer jdeme s průvodcem na "night jungle track", kterej teda měřil co do vzdálenosti asi 1 km, ale to vůbec nevadilo, protože jsme viděli fakt hodně zvířátek - prase, veverku, světlušku a dokonce - teď se podržte - i srnku! Průvodce se nadnáší pýchou, jaký zážitek nám přichystal. "You're so lucky", opakuje nám několikrát, až se začínám bát, že je sice teprve asi 6. ledna, ale všechno štěstí na tenhle rok už mám vyplejtvaný. 

Druhý den jedeme loďkou po řece nejdřív na jednu stranu k vodopadům. Po cestě jsme lucky hned dvakrát - řeka se jen hemží kaprama a potkáváme taky skupinku (přerostlých) ještěrek. Já jsem lucky ještě jednou, když na svý noze najdu pěkně nasáklou pijavici. Bětule jen tiše závidí - jet do džungle a nemít ani jednu - nechtěl bych.  

V podvečer nás pak průvodce bere na druhou stranu k vesnici domorodců. Když přistáváme, cítím se fakt hloupě, že je jedeme očumovat jak zvířátka v zologický. Nechávám teda Alžbětu jít první a snažím se za ní schovat, že tam jako nejsem. Domorodci naštěstí na tu hru taky přistupují a dělají, že tam nejsme. Přes počáteční rozpaky musím říct, že to pro nás byl velkej zážitek. Z nějakýho důvodu mě prohlídka vesničky v myšlenkách vrací na skautský tábory. Mají to takový podobný, akorát mnohem větší bordel. Letos se musím na tábor podívat! Když se plavíme zpátky, slunce akorát zapadá a výhledy jsou takový...prostě romantika. 

Se západem slunce pro nás ale den nekončí. Odloženej problém totiž není vyřešenej problém a nás čeká dvouhodinovka v autě do bankomatu. V jednom úseku cesty stojí cedule "pozor, sloni". Moc, moc si přeju aby nám nějaký sloník přes cestu proběhl, ale jediný, co u silnice potkáváme, jsou toulaví psi.  

Poslední den v Taman Negaře vyrážíme sami na krátký okružní výlet. Jakýmsi pomyslným cílem je vrchol kopce. Od vrcholu se jako jediní nevracíme stejnou cestou ale pokračujeme v okruhu. Najednou jsme sami, cesta je horší, než byla, atmosféra džungle na nás začíná dopadat a Alžběta začíná trochu plašit*. Prý je tahle část cesty vlastně zavřená. Najednou se kousek od nás ozve jakýsi zamručení... a pak ještě jednou. "Do prdele to je nějakej tygr", říká Alžběta a utíká zběsile někam do džungle. "Ku*va, to mě tady jako s tím tygrem nechala samotnýho?", vztekám se. Myslím si, že to žádnej tygr není, ale přiznávám, taky mě to vyděsilo. Díky týhle nečekaný situaci se ocitám asi na 15 minut v džungli sám, což mi umožňuje si ji trochu víc zažít. S tygrem v zádech jdu pomalu po stezce a pozoruju ten život okolo mě - třeba nenápadně se plížící pijavici k mojí noze.

Nakonec se šťastně shledáme oba živí a od tygra nepokousaní, nasedáme do našeho malého autíčka a vyrážíme vstříc slonům v útulku, infinity poolům v Kuala Lumpur, poklidným plážím na Pangkoru a nablýskanýmu Singapuru. Ale o tom zas příště.

* moje verze příběhu