V Hory a lezení 8 min čtení

Matterhorn - cesta tam a hlavně zpátky

Matterhorn je hora, kterou si dříve či později vyhlídne jako cíl asi každý horal. My jsme si ji s Lukášem vybrali více než rok dopředu před samotným výstupem, který jsme uskutečnili na konci srpna 2016. Tenhle článek je psaný jako zážitkovo-naučný. Tzn. že kromě vyprávění o naší cestě na vrchol (a hlavně teda z vrcholu dolů) obsahuje řadu praktických informací pro další dobyvatele.

Předchozí zkušenosti

První výhled na Matterhorn z Zermattu

 Jaké jsem měl zkušenosti, než jsem se do toho pustil? Po menších horách jsem se za život nachodil a po ferratách nalezl už celkem dost. Co se týká hor nad čtyři tisíce, měl jsem předchozí zkušenost s Mont Blancem.  Aktivně jsem se poslední dva roky věnoval sportovnímu lezení. Absolvoval jsem kurz lezení vícedélek.

Příprava

Svoji přípravu bych stručně shrnul do několika bodů:

  • Průběžné udržování se v kondici – zejména běháním.
  • Trénování souběžného postupu na lehkých vícedélkách (3+) v Hohewandu.
  • Výstup na Grossglockner hřebenem Stüdlgrat (cca. měsíc před Matterhornem, posloužilo také jako první aklimatizace). O tomhle výstupu jsme předpokládali, že bude po technické stránce o trochu těžší než Matterhorn a jeho úspěšné absolvování nám poskytlo základní sebedůvěru pro Matterhorn. Zároveň to byl náš první vysokohorský výstup lezeckou cestou.  
  • Studium trasy a čerpání znalostí z již existujících článků. Doporučuju zejména článek horských vůdců (v anglickém jazyce). České si asi dohledáte, já doporučuju ten na alpy4000. Na HoryDoly je také pěkný článek, ale zejména super topo, ze kterého budu také vycházet při popisu výstupu. Ale pozor, hlídejte si data zveřejnění článků (ten na alpy4000 je např. z roku 2005), některé informace tam obsažené již nejsou úplně aktuální. Na Youtube je také spousta videí z výstupu, díky kterým si lze udělat představu, co člověká čeká (nenechte se odradit – GoPro to dělá trochu dramatičtější, než to je).

Aklimatizace

Na vrcholu Lagginhornu

Náš původní plán bylo vyjet lanovkou na Klein Matterhorn a odsud udělat výstup na Breithorn s přespáním v tunelu u lanovky. Prý tam lze přespat, ale nelíbila se mi představa, že to nedopadne. Druhou variantou je přespat v bivaku u Roccia Nera. Nakonec jsme ale v rámci úspor tuto variantu s výjezdem na Klein Matterhorn úplně zamítli (cena 100 franků za zpáteční lanovku) a na základě cenné rady z Facebooku zvolili jako aklimatizační výstup Lagginhorn (nejnižší Švýcarská 4000ka), což byl poměrně poctivý a pěkný výstup.

Obecně se rady ohledně aklimatizace hodně liší. Někdo se aklimatizuje více jak týden řadou různých výstupů, někdo naopak zvládne na Matterhorn vylézt bez jakékoliv aklimatizace. Rozhodnutí jak se aklimatizovat si asi musí přebrat každý sám. V každém případě doporučuju nechat si mezi aklimatizací a hlavním výstupem minimálně jeden den, ideálně však dva dny odpočinku. 

Jdeme na Matterhorn

Z kempu v Täschi (38 franků na den pro dvě osoby, auto a stan nebo 15 franků, když tam přes noc nejsme) vyrážíme po brzkém obědě vlakem do Zermattu. Procházíme celý Zermatt ke stanici lanovky, které nás vyveze na stanici Schwarzsee. Odsud absolvujeme asi hodinu a půl trvající trek na Hörnlihütte, kam dorážíme okolo 16.00. Chata se musí rezervovat alespoň 72 hodin dopředu s tím, že si nejdříve podáte žádost, oni vám ji (ideálně) potvrdí a pak zaplatíte nevratnou zálohu 50 franků na osobu (celková cena ubytování 150 franků na osobu na noc s polopenzí). Měl jsem velké obavy jestli na chatě bude místo. Zkusil jsem proto ještě z domova jednu testovací rezervaci (která se stornuje nezaplacením zálohy). „Ostrou“ rezervaci jsem dělal až z Täsche těsně před aklimatizací ve chvíli, kdy jsme měli solidní pravděpodobnost dobrého počasí.

Hörnlihütte

Čekání na večeři, která je v 18.30 nám zkracuje divácky celkem atraktivní záchranná akce, kdy vrtulník postupně sváží dvě osoby z Matterhornu právě na heliport u Hörnlihütte. U večeře samotné nám stoupá nervozita. Pozorujeme jak se guidi seznamují se svými klienty a snažíme se odposlechnout nějaké cenné informace k výstupu. Máme v tu chvíli pocit, že jsme snad jediní, kteří jdou bez guida. Velkou morální podporu nám navzdory očekávání  poskytuje český guide, který si k nám po večeři přisedne („Tak co kluci, jdete to zkusit?“) a dá nám cenné rady:

  • Máme jít od začátku navázáni na laně? Záleží jak jste zkušení. Já osobně bych se na to vysral, protože když se něco stane, akorát jeden strhne i druhého dolů.
  • Máme si brát oba cepíny? Sněhu je málo, stačí jeden do dvojice.
  • Po cestě nahoru se občas otočte a prohlédněte si cestu zpátky, případně si i udělejte fotku, ať se po cestě dolů neztratíte.
  • Vezměte si termosku s čajem (nechali jsme v kempu).
  • Vezměte si péřovky, nahoře bude asi zima (nechali jsme v kempu).
  • Buďte rychlí, na odpoledne hlásí bouřky.
  • Že vidíte jištění neznamená že jste na cestě. Po celém Matterhornu je ho spousta. 

Píšu navzdory očekávání. Slyšeli jsme totiž, že guidové jsou na Matterhornu velmi nepříjemní k lidem, co nevyužívají jejich služeb. To se nám ale za celý výstup nepotvrdilo, takže doporučuju k tomu přistupovat s otevřenou myslí. Zahraniční guidové se chovali neutrálně a právě dva čeští mají velkou zásluhu na tom, že se nám výstup podařil (Díky!). 

Vláček na nástupu u madony

Ráno probíhá přesně tak, jak se lze dočíst v jiných článcích. „Wake up call“, kdy se rozsvítí všechna světla v chatě je ve 4:30. Snídaně je ale taky od 4:30, takže reálně všichni stávají dříve. Na snídani je už většina lidí kompletně oblečená a navlečená v sedácích. Najednou (okolo 4:50) se jeden stůl zvedne a všichni za ním. V chatě se vytvoří vláček všech expedic. Nejdřív jdou guidi se svými klienty, pak až skupiny bez guidů (taková jsou pravidla a je to rozumné, protože guidi jsou rychlejší). 

 Vláček se zastaví na nástupu u madony, kde začíná lezení a čekáme tu asi 15 minut, než se dostaneme na řadu. Jsme hned za českými guidy jako první skupina bez guida. Prohlížíme si ostatní. Jako jediní nejdeme rovnou navázání. Jako jediní máme jen jeden cepín. Nahlas si však žádnou pochybnost s Lukášem nevyměníme. Rozhodnutí už padlo. Jdem na řadu. Drápeme se nahoru. Jít bez lana se ukazuje jako skvělé rozhodnutí – díky tomu stíháme držet tempo s českými guidy, kteří nám razí cestu. 

Už se rozednívá – Solvayovka na dohled

Ostatní skupiny bez guida jsou už daleko pod náma mimo dohled – bloudí. U třetího kuloáru jeden z guidů říká: „Tady je to dost nepříjemné, když je sníh“. Za našich podmínek se to tu jeví jako docela obyčejná pěšinka. U prvních Mosleyho ploten jsme už za světla, Solvayovka je na dohled.  „Kluci, jestli máte lano, tak tady je vhodné se navázat“, říká guide. Navazujeme se a odteď jdeme metodou souběžného postupu. Překonáváme oboje Mosleyho plotny a jsme u Ramene, kde doháníme guidy, kteří si nasazují mačky. Nasadíme si je taky. V oblasti červených skal začíná „doprava“ houstnout. Terén je poměrně obtížný, převážně odjištěný konopnými lany.

 První skupiny už jdou z vrcholu dolů. Lukáš se ujímá vedení a se zdravou průbojností nám razí cestu na vrchol mezi ostatními skupinami.

 Po 4h a 40 minutách jsme na vrcholu, kde se opět shledáváme s našimi průvodci, kteří se již chystají na sestup. Gratulují nám, více už je nepotkáme. Je krásně – žádný mráček, vítr nefouká, skoro na triko. Hřebínková procházka na Italský vrchol a zpět. Foto. Tyčinka. A jdeme dolů. Na vrchol jsme se dostali vlastně snadno, takže jsme nabití a myslíme si, že za chvíli jsme dole. Omyl. 

Zpočátku sestupujeme fakt rychle. Pak se ale asi začíná projevovat únava, ale možná je to taky tím, že sníh začíná tát a je méně stabilní, a my začínáme velkou část cesty raději slaňovat. A to žere čas. Mno, ztrácím pojem o čase, ale můžu vám říct, že jen k Solvayovce nám to trvalo třeba čtyři hodiny. Dva trochu nepříjemné incidenty se nám stanou při slézání prvních Mosleyho ploten. Jednou Lukáš trochu netrefí cestu a zůstává uprostřed nestabilního terénu. Jakožto ten méně odvážný v tuto chvíli naštěstí čekám výše, takže nahoře založím slaňovací štand. Slaním dolů a pak mu podám lano. Podruhé se nám lano po slanění zasekne a musíme k němu vyšplhat zpět. Po překonání spodních Mosleyho ploten ukládáme lano do batohu. Terén je už jednodušší, ale naopak začíná problém s orientací. Jednou nedopatřením sejdeme z cesty a jsme nuceni bez jakéhokoliv jištění v (odhadem) trojkovém nestabilním terénu (mimo cestu je každý druhý šutr uvolněný) traverzovat někam do lehčího terénu. Tohle je asi ta nejnebezpečnější situace, která se nám stala. Jsme již v lepším terénu, ale cestu nevidíme. Jen skupinku hluboko dole pod náma. Rozhodujeme se co dělat. Vrátit se „zpátky“? Ale kam vlastně? Při ohlédnutí nahoru už ani jeden netušíme odkud jsme vlastně přišli. Slanit níž ze smyčky, která je na dohled od nás? Udrží nás? A co když slaníme do „ještě větších sraček“? Přecijen máme jen čtyříctku. Potkáváme jinou dvojici. Jsou také ztraceni. Jeden z nich odchází hledat cestu někam do suťoviska, kde rozhodně není. Je to Lukáš, který nakonec objeví, že cesta je vlastně přímo před námi. Voláme na druhou skupinku. Jsme „zachráněni“ a pokračujeme. Sen, že stihneme poslední lanovku dolů se už dávno rozplynul, ale to je to poslední, co nás v danou chvíli trápí.

Zbytek cesty dolů probíhá už celkem bez problémů. Solidním zpestřením je jen když na chvilku sejdeme z cesty a jednu věžičku obcházíme vzdušným traverzem, při kterém se naše ruce jen opírají o oblou hranu skály. Dolů se raději nedívám. 

Až úplně dole, po slezení posledního konopného lana, zpátky u madony, se mi konečně uleví. Teprve teď vím, že jsme to dokázali. Sestup dolů nám ve výsledku trval dlouhých 9 hodin a 15 minut (celá akce tedy bezmála 14 hodin). Chvíli koketujeme s myšlenkou, že sejdeme až dolů do Zermattu, ale ne, platíme si další noc na chatě. Do chaty dorážíme v 18:30, přesně na večeři. Jen horko těžko do sebe soukám jídlo. Za celý výstup a sestup jsem snědl jen jednu tyčinku a dva energy gely. Z prosklené jídelny pozorujeme světýlka z čelovek opozdilců, kteří jsou ještě na cestě dolů. Jsme hrozně rádi, že my už jsme dole, ale držíme jim palce. 

Vybavení

Na základě našich zkušeností doporučuju:

  • 4 expressky – na průběžné jištění (případně lze nahradit karabinami)
  • lano – my měli 40 metrů jednoduchého lana. Zajímavou variantou může být 20 metrů jednoduchého lana na cestu nahoru a 60 metrů polovičního lana na slaňování po cestě dolů (váhově může vyjít podobně a urychlí sestup – některé skupiny to řešili takto). Na cestu nahoru doporučuji být ve dvojici navázání ve vzdálenosti 15 – 20 metrů. 
  • Helma – Ta je bez debat.
  • Cepíny – Dle sněhových podmínek. Měli jsme jeden do dvojice a nevyužili jsme vůbec (sněhu bylo málo).
  • Prusíky – Zaseknuté lano, nouzové situace. Měli byste mít vždy při sobě.
  • 3× smyce – Zejména pro vytvoření štandu, dodatečné zajištění při ztracení cesty (na správné cestě spíš nevyužijete).
  • Mačky – Bez debat.
  • 6× HMS (3 na osobu) - Pro vytvoření štandu, slaňování a vždy se můžou hodit i jako náhrada ze expressky.
  • Jistítko / slaňovací pomůcka
  • Friendy (velikost 1, 2, 3, 4) – Na zvážení – spíš nevyužijete, my je měli a nevyužili, ale dovedu si představit jejich využití když nastane průšvih. Na dojištování při výstupu na správné cestě však potřeba nejsou. 
  • Vhodné oblečení – My měli teplo, větru odolná bunda je ale povinnost. Péřovky apod. se mohou hodit při chladnějším počasí. Pokud budete slézat prdelním stylem jako já, docela slušně si na prdeli ty kalhoty odřete, takže mít na sobě nejnovější módu je možná trošku škoda. 
  • Voda – my měli každý 2 litry v camelu a došla nám při sestupu tak hodinu před tím, než jsme byli dole. Guide doporučoval 1.5 litru a termosku (ta se může hodit při chladnějším počasí – horký čaj do ní vám dají v chatě).
  • Lékárna - myslím si, že patří na každou horskou tůru.
  • Bivakovací vak – jako lékárna.
  • Rukavice – Musí se jednat o rukavice, ve kterých jste schopni lézt. Rukavice, které používáte na lyžování apod. nechte doma.  

Závěr

Co říci závěrem? Napadá mě, že vlastně opravdu téměř po celý výstup se člověk pohybuje v terénu, kde zakopnutí nebo uklouznutí znamená nejspíš smrt. Vnímám to trochu jako zázrak, že naprostá většina lidí tuhle chybu neudělá. Pokusit se o Matterhorn je ale, zdá se mi, zážitek na celý život a ta trocha rizika za to asi stojí.  

Pusa strážnému pánovi pro štěstí na cestu dolů

Čtěte dále