Byl to třetí pokus, který konečně vyšel. Před dvěma lety jsem to zkusil poprvé a následně napsal článek Jak jsme dobývali Mont Blanc. Tam jsem popsal spoustu důležitých věcí, který bych podepsal i dneska. Loni jsme sice byli v Chamonix, aklimatizovali se, ale o vrchol se ani nepokusili, protože francouzská normálka byla zavřená kvůli nepřetržitě lítajícím šutrům v kuloáru.
Tentokrát teda jenom stručně o tom, proč to před dvěma lety a před rokem nevyšlo, a letos jo aneb. co jsme udělali tentokrát jinak:
Měli jsme štěstí. To je ten největší rozdíl. Smiřme se s tím, že o tom, zda vylezeme nebo nevylezeme na nějakou horu, rozhodují z velké části (řekněme ze 40 %) okolnosti, které neovlivníme - počasí, sněhové podmínky a s tím související zda padne lavina nebo nepadne, zda padnou šutry nebo nepadnou. Je chybou brát jako osobní selhání, pokud kvůli takové věci horu nezdoláme. Ještě větší chybou je se i přes takové podmínky o výstup pokoušet. Pár lidí si ze mě dělalo srandu, že jsem dvakrát "šel" na Mont Blanc a nedal to a jakej (ne)jsem horolezec. Letos jsem vylezl na čtyři hory (Grossglockner, Lagginhorn, Matterhorn a Mont Blanc). Zhoustnul jsem? Ani ne, spíš prostě byly podmínky. Chci tím říct, že takovýma kecama se člověk nesmí nechat rozhodit a nechat tím ovlivnit svoje jednání tam nahoře.
Sehraná dvojice. Již před prvním výstupem před dvěma roky mi jeden zkušený borec pravil: "Jestli jdete v šesti, počítejte s tím, že alespoň dva lidi odpadnou. Tak to prostě je.". A tak se taky stalo. To se podepisuje na psychice ostatních, ale taky na tom, že někdo se o "odpadlíky" musí postarat. Tentokrát jsme šli jen ve dvou. Na ledovec to sice z bezpečnostních důvodů není ideální počet, ale jinak to ideální bylo. Byli jsme dva parťáci co spolu přes rok lezou a absolvovali jsme spolu řadu výstupů. To znamená - už jsme spolu zažili pár průserů, věděli jsme, co od sebe očekávat a měli jsme sladěné tempo. Nevýhoda - ve dvou je to ve dnech, kdy se nic neděje - a těch je víc, než těch výstupových (odpočinek, čekání na počasí), docela nuda. Hrozí i ponorka. Mno, chce to být sám si toho vědom a podle toho se chovat a samozřejmě dobrýho parťáka.
Sebedůvěra. Myslím, že psychická stránka výstupu je to druhé nejdůležitější, co po "štěstí" rozhoduje o (ne)úspěchu. Když jsme šli poprvé, vůbec jsme nevěděli, zda na to máme, někteří členové výpravy to z psychické stránky vlastně vzdali ještě před bojem. Letos jsme byli po úspěšném výstupu Matterhornu a ačkoliv jsme měli zdravý respekt, který si taková hora jako Mont Blanc zaslouží, věřili jsme si, že to dáme.
Výborná aklimatizace. Měsíc předem Grossglockner, v předcházejících deseti dnech Lagginhorn a Matterhorn. Troufám si tvrdit, že jen guidi byli po této stránce na výstup připraveni lépe než my.
Změna harmonogramu a výstup na lehko. Náš původní plán byl stejný jako před dvěma lety - první den Tete Rousee (s přespáním pod stanem) a druhý den na vrchol a zpět. Nakonec se na nás usmálo štěstí a dva dny před výstupem se mi podařilo zarezervovat místa na Gouteru - tzn. že první den jsme šli rovnou na Gouter a druhý den na vrchol a úplně dolů, což je mnohem pohodlnější varianta. Taky to znamená, že jsme nemuseli nikam (ani na Tete Rousee) tahat stany nebo spacáky, což šetří nervy i síly. Obecně mám pocit, že jsem v tomto směru trochu dospěl. Před dvěma lety jsem si myslel, že na Mont Blanc vylezu ideálně úplně od spoda bez použití zubačky. Před rokem jsem bývalého parťáka musel přesvědčovat o tom, že to není dobrý nápad. Letos (ještě před všemi vysokohorskými výstupy) zase Lukáše. Všichni jsme měli stejný "problém" - nezkušení jsme si mysleli, že abysme byli "borci", musíme si to udělat co nejtěžší. Dnes už vím, že dost hustý je to i tak a navíc si to člověk mnohem víc užije, když netahá zbytečných 10 kilo navíc na zádech. Zkrátka životní zážitek má člověk i tak. Dokud nezažiješ, asi neuvěříš.
Lepší vybavení. Dá se říct, že už před dvěma lety byla většina vybavení vyhovující. Ale třeba dobré boty a ponožky přispěli minimálně k větší psychické pohodě. Taky poloviční 30-ti metrové lano namísto čtyřicítkové jedničky ušetřilo nějakou tu gramáž navíc.